Skutočmý príbeh ženy, ktorá to nemala v živote naozaj ľahké no nevzdala to a bojovala.

Určite ste si všimli, že sa vám snažíme pravidelne či nepravidelne prinášať zaujímavé rozhovory s ľuďmi, ktorí majú čo povedať. Medzi tie posledné patria napríklad rozhovor o ceste dokumentárneho tvorcu, alebo Slovenky žijúcej v New Yorku. Na našom webe ste už čítali naozaj rôzne príbehy. Niektoré potešia, inšpirujú, motivujú, alebo aj šokujú. Ak budete pokračovať v čítaní ďalej, tak zažijete naozaj mix pocitov, pretože toto je skutočný príbeh ženy ktorá to nevzdala. 

Rozprávať sa budeme o zákernej chorobe ktorá Marky postihla, ťažkej rozvodovej situácii, o živote v zahraničí, záľubách a samozrejme aj o cestovaní.
Veľmi ma zaujala otvorenosť a bojovnosť tejto ženy. Rakovina je aktuálna téma na celom svete a rozpráva sa o tom naozaj veľmi ťažko. Možno ste už zažili podobnú situáciu vo svojom okolí a viete sa úplne vcítiť do pocitov chorého človeka. V tomto skutočnom príbehu jednej silnej ženy, sa vám budú tlačiť slzy do očí. Som veľmi rád a ďakujem pani Markéte, že sa s nami podelila o svoje pocity, ktoré zažívala počas svojho ťažkého životného obdobia. Tento príbeh ma slúžiť ako motivácia či inšpirácia, že sa oplatí zabojovať a nevzdať to. Dúfam, že tento rozhovor vám prinesie niečo pozitívne a posunie vás to o krok dopredu s hlavou hore a chuťou bojovať.

Dobrý deň Marky. Som veľmi rád, že ste prijala pozvanie na tento rozhovor a že sa s nami podelíte o svoje životné udalosti. Na úvod môžete v krátkosti prezradiť niečo zaujímavé o sebe.

Co bych o sobě zkráceně mohla říct? Jsem normálně nenormální ženská. Češka, co žije téměř dvacet let v Itálii a stále neví, kde zapustit kořeny. Jsem rozvedená a mám skvělého syna Nicholase (16 let). Jmenuji se Markéta, ale tak mi zde říká jen málokdo. České jméno je pro Italy špatně vyslovitelné, a tak si mě přejmenovali na: Marghrerita, Marghe – Marky. Miluji rychlost a adrenalin, jachting, lyžování… Před tím, než jsem onemocněla, jsem hodně sportovala, nyní už méně. Osud mě posadil, mohla bych ironicky říct „na zadek“ a já začala psát. Psaní se stalo dalším mým velkým koníčkem.

Naši čitatelia si u nás mohli prečítať rôzne skutočné príbehy zo života ľudí, no ten Váš je na úplne inej úrovni. Nebojíte sa otvorene rozprávať o svojích pocitoch a životných situáciach.  Keď som natrafil na Váš profil, dočítal som sa, že ste bojovala so zákernou chorobou a úspešne ste nad ňou zvíťazila. Aj keď to nie sú moc príjemné spomienky, viete nám opísať ako to celé začalo?

„Jak to celé začalo?“ Tu otázku jsem slyšela nesčetněkrát. Při sprchování (bylo to v létě v červenci) jsem na pravém prsu ucítila opravdu velice malou bulku. Ale ten pocit, že by se mohlo jednat o něco závažného, nedej bože o rakovinu, jsem nemohla vymazat z mysli. Na druhý den jsem šla za obvodním lékařem, předepsal mi mamo a sono prsou. Bohužel nález byl tak malý, že ani lékař nedovedl z určitostí popsat, o co se jedná. A protože rakovina v počátcích nebolí, spokojila jsem se s vysvětlením, že se jedná o nevinnou cystu. Na další kontrolu jsem měla jít za dalších šest měsíců. Bulka však nezadržitelně rostla, začala pučet jako zasazené semínko v úrodné půdě a s ní narůstaly i mé obavy. Obvodní lékař mi tvrdil, že propadám zbytečné panice, pro něho neodůvodnitelné, zbytečné. Nevěřil mi. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla změnit obvodního lékaře. Koncem listopadu jsem opět (na doporučení jiného lékaře) podstoupila sono, den na to biopsii a neprodleně (22.prosince) operaci. Jednalo se o velice agresivní karcinom triple negativni. A jelikož nádor se již rozrostl, byl mi s tkání odebrán i velký kus kůže (mám sice jizvu, ale operace byla provedena opravdu profesionálně). Následovalo 12 cyklů chemoterapie a 25 ozařování. Nevím, zda mám vyhráno. Lékaři mají sklon používat slovo remise častěji než vyléčení. Remise znamená, že po léčbě není žádná známka přítomnosti rakoviny. Pokud jste v remisi, je možné, že jste vyléčeni. V mnoha případech se ale rakovina znovu objeví po několika měsících nebo letech. Proto se lékaři slovu „vyléčen“ raději vyhýbají. A tak nejsem ani zdravá, a ani nemocná. Něco mezi. Ale hlavní je, že žiju.

Ako ste začala proti rakovine bojovať? Čo Vám dodávalo silu ísť ďalej?

Říká se „boj s rakovinou“... já, i s dvouletým odstupem, to úplně jako boj nevidím. Bylo to zvláštní poznání mě samotné. Nemoc mě dostala tam, kam bych se sama nikdy neodvážila, na samý pokraj zoufalství, kde člověk, pokud umí hledat, objeví hlubší význam života. Ale o jednu věc jsem přece jen bojovala, a tou věcí je čas. A potřebuji ho opravdu hodně, chci prožít spoustu krásných chvil se synem a lidmi, na kterých mi zaleží. Jako všechna obtížná životní období i nemoc nám hodně vezme, ale i něco dá. Jen si
nesmíme dovolit upadnout do deprese, ale každý den se postavit na nohy a pokračovat v cestě, krok po kroku… jedna terapie za druhou. Tu sílu jsem v sobě musela najít a má ji každý z nás. Je to, jako když nás hodí do vody, musíme plavat, pokud se nechceme utopit. A já jsem plavala, …i proti proudu. Ale obrovskou silou a oporou pro mě byl hlavně můj syn Nicholas, moje maminka, má láska a kamarádi. Bez nich bych to nikdy sama nemohla zvládnout. Byly dny, kdy mi bylo opravdu zle. Celý týden po chemo jsem se nepostavila na nohy, proležela celé dny v posteli a oni se o mě s láskou starali. Onko-léčba je velice náročná a opravdu vás srazí na kolena. Přesto všechno jsem se snažila žít, pokud to šlo, jako před nemocí. Jezdila jsem dokonce lyžovat, chodila na procházky a do společnosti, vymalovala synovi pokoj. Dbala jsem i o svůj vzhled, a ač se to může zdát banální, málokdo si umí představit, co v té době dovede tužka na oči a rtěnka. Jak dokáže pozvednout i sebevědomí.

Hodně mi také pomáhalo o nemoci otevřeně mluvit. Nic neskrývat. Chodila jsem mezi lidi bez pokrývky hlavy. Šátek, paruka, nic… tohle je velice osobní a záleží na každé ženě, co zvolí, hlavní je, aby ona sama se cítila co nejlépe.

Hľadala ste nejakú alternatívnu medicínu, alebo ste počúvala lekárov? 

Ne. Nepřemýšlela jsem nad alternatívní léčbou a plně důvěřovala lékařům. Naopak mě dodnes neskutečně irituje, jak si každý myslí, že nemoci rozumí, dává mi rady a snaží se mě léčit! Jedná se přitom především o lidi, co si rakovinou nikdy sami neprošli. Nevěřím, že jedlá soda s citrónem dokáže vyléčit. Chemoterapie vážně otráví tělo, i já bych ráda pila ovocné šťávy, ale bohužel tak to nefunguje (podotýkám, že je to můj názor). Zhodnotila jsem postup léčby hned s několika onkology, všichni se shodli na tom, že chemo je nezbytná. Zdravé potraviny samozřejmě mohou při léčbě onkologického onemocnění pacientovi pomoci, nehrají však rozhodující roli. Tu hraje čas, psychický stav a nasazení potřebné terapie.

Určite to bolo Vaše najťažšie obdobie života, sprevádzané množstvom pocitov a myšlienok. Čo bolo pre Vás to najťažšie, na celej tej situácii?

Ač se to může mnohým zdát nepochopitelné, nebylo to nejtěžší období mého života. Jak jsem zmínila výše, jsem rozvedená. Nejtěžší bylo postavit se na vlastní nohy, osamostatnit se. Začít nový život, v cizí zemi bez podpory vlastní rodiny (protože žije v Čechách), bez finanční jistoty, a navíc synovi bylo jedenáct let. Tenkrát jsem byla na vše skutečně sama. Ale ani tehdy jsem to nevzdala. Ve 34 letech jsem si udělala řidičský průkaz, začala jsem pracovat, pronajala si vlastní byt. A nyní jsem šťastná.
A co bylo nejtěžší na nemoci? Nejvíc mě trápila bezmoc. Nezvládnout se postarat o syna a o sebe sama, tak jak jsem byla zvyklá. Opakuji se, ale bez přátel a rodiny bych to nezvládla. Obtížné bylo říct třináctiletému klukovi, že jeho máma má rakovinu a brzy bude bez vlasů. I když popravdě přijít o vlasy pro mě nebylo to nejhorší. Nikdy jsem si na dlouhých vlasech nezakládala. Ale když mi slezlo obočí, řasy, a dokonce i nehty (jak na rukou, i na nohou)… tak to byl opravdu bolestný šok. Těch pocitů a myšlenek bylo hodně, ale chemie mi svým způsobem vygumovala mozek. Celý život jsem si zapisovala úvahy a v době léčby jsem nebyla schopna napsat ani čárku, to přišlo později a nyní je z toho kniha. Myšlenky, že bych nemusela léčbu zvládnout, a na smrt tu samozřejmě byly, ale rychle jsem je zahnala. Vybrečela se v koupelně, aby o tom nikdo nevěděl, a šla dál.

Čo by ste poradila ľuďom bojujúcim s touto zákernou chorobou? 

Když jsem se nečekaně stala onkologickým pacientem, bylo to, jako bych se ocitla ve zcela jiném světě, takovém vakuu, a nevěděla, co s tím dělat a jaké jsou možnosti léčby. Nechápala jsem odborné lékařské výrazy a nebyla schopna dešifrovat diagnózy onkologického nálezu. Jako většina lidí jsem usedla k internetu a strávila hodiny hledáním informací. Zde ale pozor! Ne všechny informace jsou ku prospěchu, některé naopak mohou spíš uškodit, a dokonce i zmást. Vždyť často, dle nejrůznějších webových stránek, pouze stačí koupit „zázračný“ potravinový doplněk. Nevěřte tomu! Pomáhalo mi i setkání s lidmi, kteří nemoci prochází nebo si prošli. Oni mohou poskytnout cenné rady, především dodat psychickou podporu. Vyhledala jsem příslušné skupiny na Facebooku, a v té chvíli se necítila jako jediná nemocná s rakovinou. Sdílela jsem s nimi stejné obavy a strachy. I když i v těchto skupinách se najde hodně mylných informací.
Aby si napsali všechny otázky a nejasnosti, které pak prodiskutují s lékařem a postup terapie ponechali na něm. Každý z nás je jiný, žádný nádor není stejný, a tudíž i na každý organismus terapie odpovídají rozdílně. A i když je to nesmírně obtížné, aby nepropadali panice. Podle mě stres rakovinu nezapříčiní, ale pozitivní myšlení a kladný přístup k celé situaci pomohou léčbu usnadnit a lépe terapii přijmout. Dále je třeba vysvětlit okolí, jak se doopravdy cítí, říct narovinu, co jim vadí. Většinou ani nejbližší člověk nedokáže nemocného pochopit. A tohle radím nejen nemocným, všem. Odstraňte ze svého života negativní lidi, co vám berou energii a ubližují, nedovolí vám růst. V životě potřebujeme opravdové přátele a hlavně lásku.

Spomínala ste, že momentálne žijete v Taliansku, ste rozvedená a máte syna. Prečo ste sa rozhodla práve pre Taliansko? Čo Vás tam zaviedlo? 

On někdy život rozhodne za vás. Do Itálie jsem odešla poměrně mladá, nezkušená. Co jsem ve dvaceti čtyřech mohla vědět o životě? Seznámila jsem se s Italem, co byl v Čechách na dovolené, necelé dva roky psaní – klasických dopisů zasílaných poštou (v té době ještě nebyl internet), několik návštěv a dovolených. Nedokázala jsem si hned zvyknout v cizí zemi, nerozumět ani slovu, nemít přátele… prvních pár let jsem jezdila sem a tam. Bylo to náročné.

Keďže sa náš magazín zaoberá cestovaním, čo by ste ľuďom odporúčila určite vidieť v Taliansku? Máte tam nejaké svoje obľúbené miesto? 

Já si to tu po dvaceti letech doslova zamilovala. Na každém kroku narazíte na něco unikátního. Itálie je nádhernou zemí, která v historii udávala trendy v umění, kultuře i architektuře, a dodnes tak nabízí historické památky nepopsatelného významu. Bohužel mám pocit, že Italové si svého kulturního bohatství nedokáží dostatečně vážit. Jednotlivé oblasti jsou tak rozmanité, že si tu opravdu snad každý přijde na své. Procestovat ji celou od Dolomit po Sardinii, poznat její kulturu a všechna zákoutí, mi zabralo pěkných pár let. Itálie jako turistická destinace nabízí něco pro všechny – odpočinek na plážích (podotýkám Itálie není jen Bibione a Rimini), vysokohorskou turistiku a lyžování, a také dost možností pro milovníky historie a památek. Nejraději bych vám tuto malebnou zemi představila celou, ale to by bylo na jednu knihu.
Ráda lyžuji a každou zimu jezdím do regionu Valle d"Aosta Údolí na jižní straně hlavního alpského hřebene mezi vrcholy Mont Blanc a Monte Rosa se nachází několik významných lyžařských center – nevětší komplex sjezdovek je Cervinia (dle zvoleného typu skipasu až závratných 350 km vzájemně propojených sjezdových tratí), nezapomenutelná je i 22 km dlouhá sjezdovka z Piccolo Cervino (Malý Matterhorn) do Valtournenche (všeobecně považována za nejdelší na světě). Komplex Cervinia je mým nejoblíbenějším, přestože jsem si zde v březnu při lyžování zlomila kost v koleni. K dalším střediskům patří Courmayeur, Gressoney nebo La Thuile. Zde doporučuji lázně Pré-Saint-Didier s venkovním bazénem. Po náročném lyžování je k nezaplacení ponořit se do horké termální vody s výhledem na zasněžený Mont Blanc. Přímo nad historickým městem Aosta, které je metropolí oblasti, se vypíná menší lyžařský areál Pila, a i ten stojí za to. Miluji také moře a jachting, a kraj Ligurie s hlavním městem Janov je pro plachtění jako stvořený. Ligurskou riviéru však nedoporučuji jako místo pro rekreaci s dětmi (jen výjimečně narazíte na písčitou pláž, moře je hluboké a v létě je to tu hlava na hlavě).
Lugurie se však pyšní krásnými historickými městečky na kopcích, je to opravdu úžasný malebný kout Itálie. Pokud tuto část navštívíte, každopádně si nenechte ujít Cinque Terre! V překladu „pět zemí“, protože pobřežní skalnatý pás riviéry tvoří pět vesniček – Corniglia, Manarola, Monterosso al Mare, Riomaggiore a Vernazza. Nejsou to jen tak obyčejné vesničky, jejich vznik je datován již od roku 1056. Typické terasovitě postavené domky vyskládané na skalnatých útesech, které se pyšní snad všemi možnými barvami. V minulosti se jednalo o vesnice rybářů, ale ani dnes v přístavech nechybějí rybářské čluny. Vedle nich se však nedají přehlédnout ani luxusní jachty a motorové čluny. Od roku 1997 je tenhle soubor vesnic zapsán na seznam UNESCO. Špatná dostupnost byla pro vesnice výhodou (ve středověku musely čelit útokům pirátů) a dodnes se jim díky tomu zachoval původní ráz. Mezi Monterossem a Riomaggiore vede pobřežní cesta, která nabízí nejen nádherné výhledy z útesů na moře, ale dovede vás i do jednotlivých vesniček a cestou můžete pozorovat i krásnou okolní divokou přírodu. Nejkrásnějším pobřežním úsekem je cesta Via dell´Amore z Manaroly do Riomaggiore. Bohužel po povodních, vydatných deštích a vlnobití v měsíci říjnu došlo k devastaci těchto malebných vesnic.

Aký život je v tejto krajine? Ako si spomínate na svoje začiatky po príchode do Talianska? 

Hodně lidí se mylně domnívá, že odstěhovat se do jiné země je jako odjet někam na dovolenou. Jak se říká: všude je život o dvou kůrkách. Itálie nejsou jen hory, moře, slunce, skvělá gastronomie, módní styl, historická města a ... ale zde vše (ne)funguje svým způsobem. Vše se zdá být komplikované a na vše se dlouho čeká. Místní služby se občas dají přirovnat k rozvíjejícímu se státu. Italové, protože jim nic jiného ani nezbývá, se na to dívají s nadhledem. Mé začátky byly velice obtížné. Italštinu jsem neovládala, dokázala jsem říct tak akorát „buongiorno“ a „grazie“. Před dvaceti lety tu cizinců moc nebylo, a tak na mě koukali přes prsty: holka z východního bloku. Dnes se tu cítím jako doma. Italové mě přijali a mám zde i novou rodinu.

Mohla by ste nám prezradiť aj nejaké fakty, ako napríklad: priemerná mesačná mzda, aká je cena potravín, mesačné náklady na bývanie a dopravu, alebo klasické výdavky na zábavu a voľný čas? 

Žít v Itálii s jedním platem není jednouché, ale to asi nikde. Italové jsou sice hodně rodinně založení, ale faktem zůstává, že od rodičů odcházejí později a někdy vůbec i z finančních důvodů. Záleží na oblasti, kde žijete, ale průměrný měsíční plat se pohybuje od 1.100 po 1.400 euro. Potraviny jsou zde kvalitní, hlavně ovoce, zelenina a ryby. Rodina však za potraviny utratí minimálně 450 euro měsíčně. Nájmy se pohybují od 300 do 550 euro (samozřejmě že mohou dosáhnout i hodně vysokých částek, např. v mořských letoviscích či velkoměstech). Za kadeřníka zaplatíte: ostříhání 35 euro, střih, barva a foukání 120 euro. I když je tu státní zdravotnictví, platí se zde „tiket“ za každý provedený výkon. Odběr krve (základní vyšetření) vás přijde i na 75 euro. Ale většina Italů si neodpustí snídani v baru, aperitiv a večeři (minimálně 3x za měsíc) v restauraci.

Ako to tam funguje s prácou?

V Itálii je vysoká nezaměstnanost, sehnat práci není jednoduché, a jen málokdo má nárok na podporu.

Ako hodnotíte ľudí? Dá sa to porovnať s Českom?

 Italové mají svůj temperament a je to způsobeno i zdejším podnebím. To, co pro Čechy může být nepochopitelné, je pro Italy naprosto přirozené a naopak. Jen zkráceně, třeba: v létě není nic neobvyklého vidět i malé děti, maminky s kočárky venku dlouho do noci. Italové milují stolování a jídlo si doslova vychutnají. Rodina se posadí k prostřenému stolu, kde nechybí různé druhy sýrů, sušené šunky, ovoce… neviděla jsem, že by si někdo sedl s talířem v ruce na pohovku k televizi. Po tolika letech mohu těžko porovnávat mentalitu Čechů a Italů. Co mě ale opravdu mrzí, poslední dobou sleduji jakousi uzavřenost Čechů, a to hlavně vůči cizincům.

Prejdime k príjemnejšej záležitosti vo Vašom živote, ktorou je nová pripravovaná kniha, ktorá bude už čoskoro dostupná pre verejnosť. Prezradíte nám o nej niečo viac? O čom bude Vaša kniha? 

Pod dvou letech psaní jsem dokončila knihu s názvem I motýli pláčou, vyjde v lednu. V knize, která je pojatá jako román, popisuji rok mého života. O tom, jak se mi nemoc vloudila do života, a navíc jak jsem musela rozřešit vztah mezi dvěma muži a zvolit lásku … a to už stojí velké úsilí. Ano nepsala jsem o ničem banálnějším, než je život, ale věřte mi … on je ten nejlepší spisovatel našich příběhu. Není to manuál, poučení o tom, jak rakovinu přežít… a už vůbec ne návod k léčbě. Je to pouze můj příběh protkaný myšlenkami. I když bylo mým záměrem čtenáři nastínit, čím prochází žena při léčbě rakoviny prsu… (spousta skutečností totiž nezúčastněným uniká).
Kniha bohužel nezmírní bolest z nemoci lidem, kteří léčbou procházejí, ale možná jim, i těm, co se s nemocí nikdy nesetkali, může změnit pohled na ni. Možná po jejím přečtení budete jinak chápat nemocné lidi ve vašem okolí a třeba budete vnímat jinak i svůj život, vážit si toho, co máte. A jak doufám, některé fráze vás dovedou k zamyšlení: o životě, ale i o smrti, o lásce, ale i bolesti z citů. A i kdyby ne, tak mezi řádky najdete kousek mého života. Pobrečíte si, ale, jak doufám, se i zasmějete.
Úryvek z knihy:
„Tento lék je velice toxický,“ podá mi vysvětlení k jejímu oděvu. Je tak toxický, že ona se musí chránit proti jediné kapičce rouškou a brýlemi a mně ten jed proteče celým tělem! Natáhne si gumové rukavice, procvičí si prsty. Roztrhne plastový obal a z něj vyjme dvě obrovské injekční stříkačky o obsahu 60 ml. Zaplaví mě panická hrůza. Na trubičce, kterou mám v paži, je jakýsi kohoutek. Sestra ho utáhne, zastaví přívod tekutiny z kapačky a velikou injekci bez jehly zasune do otvoru v trubičce.
„Je dobře, že sis nechala PICC zavést, zachránila sis žíly. A i doba chemoterapie se tím urychlí, jinak bys tu seděla nejméně o hodinu déle, než by ti lék do žíly nakapal.“
Paralyzovaná sleduji, jak mi červenou tekutinu pomalu vstřikuje do žil. Štiplavý zápach čpavku se mi usídlil v nose, v ústech cítím chuť ředidla. Srdce se zastavilo, vynechalo pár tepů a pak se zběsile znovu rozběhlo. Před očima se mi zatmělo, hejno havranů se vzneslo a zatřepetalo křídly. V tom okamžiku jsem opilá, jen v tom není žádná euforie. Zatočí se mi hlava a nemám náladu nikoho poslouchat. Zavřu oči a ponořím se do omamného toxického opojení. Náhle se mi zhmotní vyvolaná vzpomínka. Tikání kapačky mě přenese nazpět v čase i v prostoru. Sedím na lavičce v parku. Přisedla jsem si k holčičce, co měla hnědé vlásky svázané do culíku sponkami s beruškami. Je podzim, po slunci ani památky a ona si schovává očka za tmavými slunečními brýlemi.

„Co je pod tou lavičkou?“ zeptá se mě dětským hláskem.
„Nic tam není,“ odpovím a žasnu nad její podivnou otázkou.
„Ale je! Podívej se pořádně...“ Začne rošťácky pohupovat nožkami. Vyplašený vrabec zaštěbetá a odlétne.
„Vidíš? Já ti to říkala. Byl tam!“ Směje se mi. „Kolik je hodin? Máš přece hodinky na ruce...“
Otočím paží, abych na hodinky viděla, ale musím si vytáhnout rukáv. Bože, jak ví, že ty hodinky mám?
Slyšela i to nepatrné tikání. Tik tak... jed mi protéká paží.
„Můžu si tě pohladit?“ V hlásku má takovou nevinnost, že mi její žádost ani nevadí. Přesto se cítím jako domácí zvířátko. Hebkými konečky studených prstíků se dotýká mé tváře.
„Prosím tě, už zase otravuješ nějakou paní?“ zeptá se holčičky žena, která k nám míří po štěrkové cestě. Z jejího chování je evidentní, že je to její maminka. „Promiňte, ona je slepá,“ omlouvá se mi za její podivné chování.
„Moc na mě nekoukej,“ směje se mi děvčátko. I bez zraku vidělo, jak jsem v rozpacích.
„Mně to nevadí... To, že nevidím. Vidím jinak než ostatní, víš? Svět je i tak barevně krásný,“ pošeptá mi do ucha, když slézá z lavičky. „Ahoj...“ zdraví mě z dálky. Ještě se otočí a zamává, pak cupitá v závěsu za maminkou.
Ta neobvyklá vzpomínka byla tak zasunutá v paměti, že jsem na tu zvláštní holčičku zapomněla. Pojednou jako bych chápala, že nám je něco odejmuto jen proto, abychom viděli, cítili a milovali jinak, možná s větší intenzitou. I mně je teď něco odebráno jen proto, aby vzniklo místo pro něco nového.

Čomu sa ešte venujete vo voľnom čase okrem písania? 

Dřív toho bylo o hodně víc, před tím, než jsem onemocněla, jsem hodně sportovala. Nyní rekreačně lyžuji, v létě ráda stanuji v kempu u moře, jezdím na koni a hodně čtu.

Ak by ste si mala vybrať jedno miesto/mesto kam by ste sa chcela pozrieť prípadne tam ostať žiť, kde by to bolo?

Vždy mě přitahovala tajemná místa, jako je například Nepál a Indie. Snad se tam jednou podívám. Ale zda bych se tam odstěhovala na dobro? To asi ne, ale jeden nikdy neví. Možná se jednou vrátím do Čech. 

Ak by ste mala možnosť vo svete niečo zmeniť, čo by to bolo? 

Toho by bylo opravdu hodně, a to bohužel není v mých silách. Ale co bych si opravdu přála, aby se lidé naučili více poslouchat – sami sebe i okolí. Aby se stali víc empatičtí k problémům druhých.

Máte vo svojom živote ešte nejaké ciele či túžby čo by ste chcela dosiahnuť? (práca, súkromie, a iné aktivity...)

Tohle je otázka na tělo! Někdy mám pocit, že nezadržitelně stárnu a jeden život k uskutečnění všech snů mi ani nemůže stačit. Ale v tomto okamžiku mám naprosto všechno a možná i víc. Chtěla bych napsat další knihy, ale prozatím bych si moc přála, aby se kniha „I motýli pláčou“ dobře prodávala a čtenářům se líbila.

Ďakujem veľmi pekne za Váš čas a prajem veľa úspechov s novou knihou a samozrejme veľa síl do života. Na záver môžete zanechať nejaký odkaz, alebo niekoho pozdraviť. 

Chtěla bych moc poděkovat mému synovi Nicholasovi, mé mamince a mé lásce, že mě drželi nad vodou v těžkých chvílích a podporovali mě i v psaní. Mé poděkování patří i všem, kteří mi drží pěsti na Facebooku. Pokud vás můj příběh zaujal, o knize, ale i o mně se více dozvíte na Facebooku na stránce:Marky Volf – autor

Ak sa Vám článok páčil, zdieľajte ho medzi svojimi priateľmi a inšpirujte ľudí vo svojom okolí. 
Nezabudnite sledovať náš facebook a instagram kde budú pribúdať ďalšie príspevky či zaujímavé články a samozrejme si kliknite aj na náš YouTube kanál.

Zdroj fotografii: archív Marky Volf, zdroj titulnej fotografie: pixabay.com

02.12.2018 20:09